Otravné jackpoty

   Rozvážím pizzy. Rozvážím je dobře, a rozvážím je i rád. Rád bych je také rozvážel v klidu, jenže to se mi právě nedaří. Jsem totiž nenapravitelný gambler.        

   Jakmile se přimotám k nějakému slosování, kde se natipováním čísel dá něco vyhrát, jsem ztracen. Nedokážu tomu odolat, i kdybych se přemáhal sebevíc. Natipuji čísla, vrazím do toho peníze, a pokaždé stejný výsledek. Vyhraju jackpot. Ostatní sázející to nesou nelibě. Život jim přináší slzy a pot, mně jackpot. Mají mě za podvodníka a zkoumají, jakým trikem se mi to daří. Kdyby jen tušili, kde je pravda!

   Ještě horší je, že se mi všemožně snaží znechutit moji práci rozvozce pizzy. Proč rozvážíš pizzy, když se můžeš válet v prachách? Já jim oponuji. Už jsem se v prachách naválel dost, říkám, víte, jak je to nezdravé? Těch bacilů, co je v nich nachytaných, no hrůza. S krabicemi pizz se alespoň dostanu ven, na čerstvý vzduch! Ťukají si na čela a mají mě za magora.

   Média jsou také na jejich straně. Co chvíli se v nich objevují uštěpačné poznámky o tom, že rozvážení pizz je nezábavné. Jenže sázet a pořád vyhrávat hlavní výhry je mnohem otravnější. Sázení by přece mělo přinášet vzrušení a o tyhle pocity já jsem ochuzen. Jaképak je to napětí, když vím, že pokaždé vyhraju! Tiše tedy závidím těm, co vzrušení při sázkách prožívají naplno, protože jackpot je pro ně tajným snem.

   Přestat se sázením, ale sám nedokážu, patrně bych měl vyhledat odbornou pomoc. Když se ale před lékaři zmíním o svém problému, domnívají se, že si z nich dělám srandu, a ženou mě svinským krokem. Nevím, jak je to u jiných sázkařů, kteří pořád vyhrávají a chtěli by se této závislosti zbavit, ale myslím si, že já to mám jako dědičnou nemoc. Jsem přesvědčen, že za všechno může moje prokletá genetická výbava. Jsem totiž vnukem Děda Vševěda. Zazvonil zvonec a této potrhlé pohádky je konec. Přeji všem hezký víkend, a pokud si někde něco vsadíte, tak hodně štěstí!